1. ZASTAVENÍ
Soud
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Když se podíváme na proces s Ježíšem před židovským synedriem, budeme moci vidět, že sami židé v tomto soudu v několika bodech porušili Mojžíšův zákon. Ten zdůrazňoval, že soud nesmí probíhat v noci a že musí trvat alespoň dva dny, tedy že musí být rozdělen jednou nocí, aby vychladly hlavy, aby se nerozhodovalo v afektu. V Ježíšově případě ale tento zákon není dodržen a můžeme vidět, že celé shromáždění probíhá v silných emocích.
Jeden z nejrozšířenějších problémů lidí naší společnosti, který se nevyhýbá ani nám křesťanům, je pomlouvání, posuzování, odsuzování. Kolikrát mluvíme o druhém ve špatných emocích, v afektu, nebo také proto, že mě štve, že s ním nesouhlasím, že mi nějak ublížil… Soud stojí na počátku mnoha dalších hříchů, mnoha dalších bolestí. Proto jedna z hlavních oblastí, ve které by mělo proběhnout ono naše obrácení, je právě oblast soudů. Právě sem bychom měli v první řadě zaměřit své úsilí postit se, modlit se a konat skutky milosrdné lásky.
Postní doba by nás měla vést k tomu, že znovu usilujeme o to nemluvit o druhých lidech, že se je nesnažíme shazovat v očích druhých. Že nedáváme průchod svým emocím, neodsuzujeme druhé, protože mají jiný názor, jiné smýšlení… Naším postním úkonem může být to, že se nezapojujeme do pomluv na našich pracovištích, že veřejně nekritizujeme své nadřízené…
Ba naopak. Tito lidé si zaslouží naši almužnu. Pokusme se pomluvu, soud… nahradit almužnou, totiž dobrým slovem (řeknu o něm ve společnosti ostatních něco pozitivního, co jej naopak vyzdvihne v očích druhých), skutky lásky. Pokusme se lidem, kteří nám nějak lezou na nervy, nějak nám ublížili… nejen odpustit, ale pokusit se projevit nějaký skutek lásky. Protože po lásce poznají, že jsme Kristovými učedníky, podle toho, že milujeme své nepřátele.
Modleme se za tyto lidi. Nahraďme pomluvu modlitbou. Nahraďme ona tlachání a pomlouvání v křesťanských společenstvích naopak modlitbou. Pomlouváme svého kněze? Radši se za něj společně pomodleme! Pomlouváme někoho z farnosti, nebo politiky, starostu, prodavačku…? Učiňme rovněž tak, totiž radši se za ně pomodleme. Pomluvou a soudy nikdy nic nezměníme, jen roztáčíme kolotoč dalších bolestí a hříchů, začínáme skutečnou křížovou cestu lidstva. Naopak almužnou a modlitbou můžeme začít cestu obrácení.
Půst – od pomlouvání.
Almužna – mluvit o druhých dobře, snažit se jin prokazovat lásku.
Modlitba – modlit se za všechny, které bych chtěl pomlouvat.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
2. ZASTAVENÍ
Přijetí kříže
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Představme si Ježíše, který by po svém odsouzení řekl, že on prostě ten kříž nést nechce, že ho prostě nepřijme. Že zrovna teď na to nemá chuť, náladu, teď se mu do toho nechce. Jak častokrát tato slova pronášíme – nemám do toho chuť, nemám náladu, nechce se mi. Postní doba pro nás může být časem, kdy toto „nechce se mi“ ze svého života odstraňujeme. Postní doba může být časem určitého boje proti naší nechuti, lenosti a neochoty. Svatý Ignác z Loyoly předkládal takové jedno pravidlo: „agere contra“, tedy „jednat proti“, „udělat opak“. Nechce se ti? Tak právě proto to udělej.
Postní doba může být plná takovýchto „agere contra“. Do čeho všeho se mi nechce, co všechno už čeká několik týdnů, měsíců, či let na to, až se mi chtít bude. Naším postním úkonem může být to, že budu dělat právě to, do čeho se mi nechce. Nechce se mi hrát si se svými dětmi, protože je to stejně jen o tom, že se něco postaví, aby to dítě znovu zbouralo? Nebo že je to prostě obtížné poslouchat stále do kola ony „nesmysly“ dětí? Nechce se mi zapojit se do činnosti doma? Nechce se mi zapojit do života farnosti? Teď se mi nechce modlit? Agere contra. Postěme se tímto způsobem, který nás vede k bližnímu a k Bohu.
Půst – dělat to, do čeho se mi nechce, co už nějaký čas na ono „až se mi bude chtít“ čeká.
Almužna – nemodlit se tehdy, až se mi bude chtít, ale přerušit třeba činnost, kterou konám (ne nezbytně nutnou, ale ve smyslu sledování nějakého televizního pořadu, sedění u počítače – odstraňme slovo – až po tom, co se dodívám, co si dočtu tento článek…)
Modlitba – věnujme se partnerovi, dětem, farnosti…, i když se nám teď zrovna nechce, nebo naopak právě tehdy, když se nám nechce.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
3. ZASTAVENÍ
První pád
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
První pád je na začátku Ježíšovy cesty, hned co přijímá kříž. Mohli bychom v jistém slova smyslu říci, že je to pád „nezačátku“. Jak to myslím? Kolikrát jsme již prožívali postní dobu a kolikrát nám protekla mezi prsty. Ano, přijmeme výzvu postní doby, ale vlastně ten čas tak záhadně prošustrujeme. Stále si říkáme, že si dám předsevzetí, že se zamyslím nad tím, jak se budu postit aktivněji (nejen oním „pasivním postem“), ale najednou zjistíme, že postní doba už je skoro pryč a my že jsme ji znovu propásli. Pád „nezačátku“.
Postní doba je ohromným darem. Je to čas milosti a spásy. Může to být čas velkých proměn, může to být čas našeho vzkříšení. Ale je třeba vyjít, neskončit u onoho prvního pádu. Pokusme se tedy dnes, právě teď zastavit (třeba až po projití této křížové cesty) a napsat si velmi konkrétně, jak se chci postit, jak chci konat skutky almužny a jak se chci modlit. Napišme si to na papír, ať se vyhneme nebezpečí prvního pádu, který se stává posledním pádem – pádem „nezačátku“
Půst – dej si vlastní předsevzetí
Almužna – dej si vlastní předsevzetí
Modlitba – dej si vlastní předsevzetí
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
4. ZASTAVENÍ
Rodina
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
V dnešní době jsou rodiny častokrát bity. Ale bohužel ne jen Evropským parlamentem, genderovou ideologií…, ale častokrát také námi samotnými. Nemáme na rodinu čas. Pro práci, pro kariéru, pro své koníčky… Jedna americká reklama představovala následující výjev. Dítě stojí u tatínka, který sedí u pracovního stolu a něco si velmi pečlivě a s velkou pozorností zapisuje do svého diáře. Dítě se tatínka ptá, co to dělá. A tatínek mu odpovídá, že si do diáře zapisuje setkání s důležitými lidmi. Na to se ho dcerka zeptá: „A tati, jsem tam napsaná také“? Na co všechno máme čas, kolik energie věnujeme zaměstnání. Kolik času strávíme u televize, u počítače, internetu… a naše rodiny častokrát slyší, že nemáme čas. Nemáme čas na děti, nemáme čas na své partnery. Kolikrát nestihneme pro jiné důležité věci divadelní představení svého dítěte…
Vezměme si do ruky svůj diář a napišme si tam důležitá data – kdy má dítě divadelní představení, kdy má nějaký sportovní zápas, nějaký koncert. Kdy si se svým dítětem budu hrát, naslouchat jeho vyprávění… Napišme si tam, kdy půjdu se svým partnerem na procházku, kdy navštívíme prarodiče… Učiňme z těchto události tak důležitou událost, jako je setkání s nějakým partnerem v zaměstnání. V rozměru modlitby si tam také napišme, kdy budu mít čas na Boha, kdy si půjdu přečíst úryvek Písma svatého, kdy se půjdu pomodlit růženec, kdy půjdu na mši svatou sám či s rodinou… Nebuďme těmi, kdo svým přístupem ničí rodiny!
Půst – Učme se vnímat čas věnovaný dětem a rodině jako stejně důležitý (respektive důležitější), jako čas věnovaný obchodnímu partnerovi…
Almužna – zapišme si do diáře, kdy v postní době půjdu se svým partnerem na večeři (kdy si uděláme společný krásný večer), kdy má dítě důležitou událost, kdy se budu věnovat, svému dítěti, kdy navštívíme prarodiče…
Modlitba – zapišme si do diáře rovněž, kdy půjdeme jako rodina na mši svatou ve všední den, kdy se sám půjdu ven pomodlit růženec, jaký úryvek Písma (kolik kapitol, pokud čtu Písmo na pokračování) chci který den přečíst.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
5. ZASTAVENÍ
Pomoc
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Nemám čas. Kolikrát tuto větu pronášíme. Stává se naším zaříkadlem. Jsme Šimony, kteří Ježíšovi do očí říkají, že nemají čas. Pospíchám z práce, už toho mám dost, nemám čas, abych ho ztrácel tím, že ti pomohu, že tady ponesu tvůj! kříž. Častokrát opakuji, že náš život musí být eucharistický. Nemůže být postaven na tom, že se točím kolem sebe, ale musí být postavený na tom, že se rozdávám, že jsem zde pro druhé. Postní doba má znovu měnit naše smýšlení, má nám znovu napomáhat z naší sebecentralizace. Máme znovu otevřít oči a vidět druhého člověka. U tohoto zastavení se znovu zřetelným způsobem ukazuje, že postní úkon není a nemůže být postaven jen na prostém zřeknutí se něčeho, ale že toto zřeknutí se musí být aktivní. Nekonám postní úkony pro to, abych byl se sebou spokojený, abych si něco dokázal, ale činím postní úkony proto, abych pomohl druhým.
Tato naše pomoc se může odehrávat na mnoha rovinách. Já bych v tuto chvíli vyzdvihl pomoc určité spolupráce na poslání farnosti, na činnostech, které farnost připravuje, pořádá. Náš život ve vztahu k farnosti a víře je totiž častokrát postaven jen na tom, že jsem příjemcem – přijdu na akci, která je pro mě připravená a ještě se stavím do pozice toho, kdo hodnotí, jestli to bylo dobře připraveno, jestli mě to zaujalo, jestli mi to něco dalo. Mnohá společenství jsou postavená na tom, že se vnímám jen jako příjemce – budu na společenství chodit jen tehdy, když mi to něco dá. Je třeba změnit toto vnímání a pochopit, že v první řadě je zde společenství proto, abych já dával něco jemu.
Půst – častokrát nemáme čas na různé poutě, na různé aktivity ve farnosti. Postěme se od věcí, které nám k účasti na těchto aktivitách brání. Rozhodněme se, že se některé z poutí, setkání… budeme účastnit.
Almužna – neúčastněme se ale jen pasivně, ale rozhodněme se, že se do přípravy zapojíme aktivně. Sami se nabídneme, jak můžeme pomoci.
Modlitba – modleme se v postní době mnohem více za pastorační činnosti naší farnosti.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
6. ZASTAVENÍ
Vidět
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Častokrát se ve svém životě chováme jako slepí. Jako ti, kteří nevidí, nevidí potřeby, nevidí trpícího. Veronika pomohla Ježíši ne proto, že ji o to někdo prosil, protože to byla její povinnost, ale proto, že viděla. My ve svém životě častokrát nepomůžeme, protože ani nevidíme. Kolikrát nepomůžeme doma (zvláště muži), protože nevidíme, že bychom nějak pomoci měli. Nepomůžeme svému partnerovi, protože nevidíme jeho „trpící tvář“. Postní doba pro nás má být také časem, kdy začínáme vidět. Kdy začínáme vnímat, kde můžeme druhému pomoci. Ne proto, že mi to někdo říká, ale proto, že to vidím a že nedokáži být vůči tomu netečný. Je má partnerka unavená? Pak mohu podat „roušku“ a říci jí, že umyji nádobí, že vyjdu s dětmi na dvě hodiny ven, ať si odpočine… Mohu sám od sebe pro druhého něco udělat, mohu mu pomoci s jeho činností (naškrábat brambory, připravit večeři, vykoupat děti, vyluxovat, umýt okna, umýt auto…).
Ale samozřejmě nemusíme zůstávat jen v domácnosti. Můžeme uvažovat o tom, kde můžeme podávat „roušky“ v zaměstnáních, lidem na ulici… Můžeme přemýšlet o tom, kolik trpících a starých je v našem okolí a my za nimi ani nezajdeme a nezeptáme se třeba, jestli nechtějí něco koupit, nebo jestli nechtějí čas od času vyluxovat, pomoci doma něco uklidit… Můžeme také přemýšlet o tom, kde vlastně ani neděkuji, protože to považuji za samozřejmost. Kolik věcí ve svém životě beru jako samozřejmost a jsem slepý, že už ani nevidím, jakou námahu a úsilí to od toho druhého vyžaduje. Onou rouškou můžeme být i prostá vděčnost! Ve farnosti mě například napadá, jak jsme slepí vůči starým. Nenabídneme jim, že je vezmeme do kostela, nebo z kostela je odvezeme domu. Nezajímáme se o ně, když nejsou v kostele a nezeptáme se, zda potřebují nakoupit…
Půst – pokusme se jako postní úkon třeba zvolit to, že budeme více vděčni. Sledujme své okolí a vnímejme druhého – vizme jeho trpící tvář.
Almužna – popřemýšlejme, komu, kdy a jak mohu, aniž mě o to požádá, pomoci – kdy se sám nabídnu.
Modlitba – Přijďme také někdy na návštěvu se se starými lidmi pomodlit. Podívejme se po okolí, jestli nemohu někoho vozit v neděli na mši svatou… Popřemýšlejme, jestli si nemůže udělat kurz akolyty a třeba navštěvovat nemocné s eucharistií…
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
7. ZASTAVENÍ
Druhý pád
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Jestliže jsme u prvního pádu uvažovali o pádu „nezačátku“, tak u druhého pádu můžeme přemýšlet o určitém vychladnutí. Všichni to moc dobře známe. Dobrá předsevzetí a nadějný začátek je tak častokrát vystřídám vychladnutím, určitým zajetím do vyjetých kolejí. Druhý pád je pádem po určité námaze, pádem, který vyjadřuje naši nedostatečnou vytrvalost. Znovu můžeme mluvit o tom, že jsme toto v postních dobách jednotlivých let už tolikrát začali. Počáteční nadšení a odhodlání již během čtyřiceti dní ochablo. Tak, jak plyne postní doba, je třeba stále znovu a znovu obnovovat své předsevzetí a své rozhodnutí. Je třeba posilovat svou vůli a své odhodlání. Při právním pádu jsme si říkali, že je dobré si napsat ona předsevzetí na papírek. Tento papírek je dobré mít někde po ruce, či na očích a je dobré se denně k tomuto papírku vracet.
Před nebezpečím druhého pádu nás může chránit například zpytování svědomí, ve kterém přemýšlím o tom, jak se mi dařilo jednotlivé úkony během dne naplňovat, respektive ranní aktivní uvažování o tom, jak své předsevzetí v tento den konkrétně znovu uvést do praxe – právě dnes. Jak konkrétně to, co jsem si předsevzal, v tento konkrétní den (s tím, co tento den očekávám), uvést do života. Druhý pád je nebezpečný v tom, že se přibližuje plíživě. Nenastává znenadání, ale přichází den po dni, postupně to k němu směřuje. Nejlépe proti druhému pádu bojuji každodenním rozhodnutím, každodenní touhou po opravdovosti. Každý jeden vynechaný den přináší plíživě zřejmé ztroskotání. Jeden houslista říkal, že když jeden den necvičí, že to pozná on. Když necvičí dva dny, poznají to jeho blízcí. Když necvičí tři dny, tak to na jeho hře musí poznat každý. To samo platí v jistém slova smyslu také o prožívání naší postní doby. Je to plíživé přibližování se pádu.
Půst – nevynechám den, kdy bych vykonal postní úkon – i kdybych měl alespoň nějaký vykonat ještě ve večerních hodinách.
Almužna – každý den ráno přemýšlím o tom, co konkrétního za skutek lásky mohu vykonat – jakou příležitost mohu vytvořit, či využít. Večer pak přemýšlím o tom, zda jsem tak učinil
Modlitba – Věnuji čas rannímu rozjímání a večernímu zpytování svědomí (viz otázka almužny). Nemusí to být mnoho času (stačí minuta), ale důležitá je pravidelnost – každý den.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
8. ZASTAVENÍ
To on
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Jak častokrát vidíme chyby na druhých, ale na sobě je nevidíme. Je dobré uvažovat o tom, že pokaždé, když ukazováčkem ukazuji na druhého, že zároveň při tomto gestu třemi prsty ukazuji na sebe. Ano, postní doba nemá být časem, kdy pláčeme nad druhými, kdy pláčeme nad okolím. Je to čas, kdy pláčeme nad sebou. Jak častokrát si stěžujeme, že něco nefunguje, něco nejde, ale vůbec neuvažujeme o tom, jak se mohu na fungování oněch věcí podílet já.
Jako zpovědník říkám, že jsem častokrát fascinován tím, kolik světců nám chodí po světě. Kolikrát se zpověď zvrtne do času, kdy je to jeden velký nářek na všechny ostatní – to všichni ostatní jsou špatní – politici, sousedka, moje děti, které nechodí do kostela… Všichni jsou špatní a já světec to mám v tomto světě hříchu těžké. U každého dokáži vyjmenovat dlouhý seznam toho, z čeho by se měl zpovídat, ale sám mám mnohdy problém nalézt alespoň jednu věc, ze které bych se měl vyzpovídat – a nakonec dojdu alespoň k nalezení nějaké „maličkosti“.
Postní doba má být časem nářku nad sebou samými. Má být časem, kdy objevuji svou zkaženost, hrůzu svého života. Je to čas prozření, čas, kdy vidím, jak jsem prolezlý hříchem! Toto zjištění nemá vést k depresi, ale naopak k tomu, že se otevřu milosrdnému Pánu. Jen tak mají velikonoce svůj význam. My ale máme častokrát problém přiznat si svou zvrácenost, svou hříšnost, protože náš život je postaven na tvrzení – to oni! Postní doba je časem, kdy se mimo jiného připravujeme na slavení svátosti smíření. Pokusme se oné „velikonoční“ zpovědi věnovat více času. Snažme se na ni pozorněji připravit (ne ten den, kdy jdu ke zpovědi, ne podle kancionálu ve frontě před zpovědnicí…).
Půst – mým postním úkonem v postní době může být to, že čtu knihy, články, které se zabývají hříchem v lidském životě. Že se snažím intenzivněji poznávat pravdu o sobě samém, objevovat svou hříšnost. Že uvažuji o desateru mnohem intenzivněji, že hřích nevnímám jen jako vykonaný skutek, ale jako způsob prožívání svého života. Mým postním úkonem může být to, že začnu nazývat věci pravými jmény, že, pokud třeba nemám čas na náboženské vzdělávání, na slavení mše svaté i ve všední den, na pomoc bližním…, že si jasně řeknu, že prožívám svůj život špatně, že se hřích usídlil v mém životě (a já ho mnohdy ani hříchem nenazývám, ani ho nevidím, nepoznávám, zpěčuji se tomu, abych ho viděl…). Postní úkonem může být to, že si konečně přiznám pravdu o sobě.
Almužna – vždy, když na někom uvidím něco špatného, tak učiním dvojí věc – v první řadě naleznu v tu chvíli také něco špatného na sobě, respektive na tom druhém okamžitě najdu něco dobrého.
Modlitba – modlitbou může být třeba to, že každý den postní doby budu věnovat alespoň krátký čas přípravě na slavení svátosti smíření. Že si budu číst literaturu, která mi má k tomu pomáhat, že nebudu k různým těmto textům (homiliím, knihám…) v obranné pozici, ale že se vždy tímto textem nechám usvědčovat.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
9. ZASTAVENÍ
Třetí pád
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Třetí pád je opakovaným pádem. Je to pád z vyčerpání. Pád, se kterým se potkává každý, kdo o něco usiluje. Postní doba má být také časem, kdy bojujeme se svými neřestmi, kdy bojujeme s hříchy, které nás provázejí značnou část našeho života. Mnohdy jsme již z tohoto boje unaveni, přichází určitá deziluze, onen boj třeba vzdáváme – já už jsem prostě takový, respektive já už s tím tolik bojoval a žádné výsledky to nepřineslo… Postní doba je novou příležitostí k boji s těmito hříchy. Vyžaduje od nás, abychom se nedostali do stavu určité letargie, či rezignace. Postní doba nás znovu burcuje a vede nás k tomu, abychom tento boj nikdy nevzdali, nikdy mu nepodlehli.
Půst – vybavme si hřích, se kterým dlouhodobě bojujeme a rozhodněme se znovu s ním vstoupit do boje. Nerezignujme!
Almužna – boj proti hříchu mnohdy vyžaduje také nahrazení špatného jednání. Nestačí zlého ducha vyhnat ze světnice, je třeba světnici také naplnit, jinak se duch vrátí s ještě větší silou. Nahrazujme hřích (který je častokrát naplněn sebeláskou) skutky lásky vůči druhému. To, v čem podléhám, zkusme měnit také tím, že v oné oblasti budu mnohem více otevřený vůči druhému.
Modlitba – boj se hříchem nikdy nevyhraji sám. Je třeba Boží milosti – milostí Boží jsem to, co jsem. Znovu tento svůj boj svěřujme Bohu v modlitbě. Nahrazujme čas pokušení časem modlitby. Neutíkejme v hříchu od Boha, ale utíkejme před hříchem k Bohu.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
10. ZASTAVENÍ
Důstojnost
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Hymnus v listě Filipanům vyzpívává chvalozpěv na Ježíše, který nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka… Desáté zastavení křížové cesty nám představuje ještě větší zřeknutí se. Nejen že se Ježíš zřekl svého „božství“ – ve smyslu přebývání v nebesích, toho, že mnohými není jako Bůh poznáván, ale zřekl se i svého lidství. Zbavení šatů představuje ztrátu důstojnosti. Nic nelpěl na sobě, na své důstojnosti. Nešlo mu o sebe, ale šlo mu o druhé – pro druhé se sám sebe zřekl, pro druhé se stal nulou, prohrál svůj život, ztratil veškerou důstojnost…
Onen výše zmíněný hymnus začíná výzvou: „mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus“. Je třeba si osvojit tento postoj. A postní doba je znovu příležitostí k jeho osvojení si. Jak častokrát příliš lpíme na své pověsti, na své důstojnosti. Ano, člověk má právo na dobrou pověst – a budu bojovat za dobrou pověst každého člověka. Ale zároveň to nemůže být skutečnost, na které příliš lpí. Nemůže to být skutečnost, která určuje jeho život. Mnohdy hodnotíme své jednání podle toho, jaké to bude v očích druhých. Jednáme podle toho, abychom se druhým zalíbili. A když bych měl vydat svědectví, pro které mě druzí nebudou mít příliš v lásce, tak to radši neudělám – nechci ztrácet dobrou pověst, dostat se do řečí, ztrácet svou důstojnost… Postní doba nás má znovu vést k objevení toho, co je skutečně podstatné. Podstatné není být úspěšný, oblíbený… Podstatné je ztratit se pro druhé, protože On musí růst, já však se menšit. Být zrnem, které padne a odumře, protože jen tak přinese mnoho užitku.
Půst – viz text v modlitbě.
Almužna – nehleďme ve svém jednání na prospěch svůj, ale na prospěch druhých. Když jsme v kolektivu, ve kterém se „mám ztrapnit“ tím, že se před jídlem pomodlím, že se zastanu pomlouvaného, že budu jednat křesťansky, nejednejme podle toho, co bude prospěšné pro nás (z lidského hlediska), ale co odpovídá Kristovu smýšlení – zříci se sebe.
Modlitba – je třeba osvojovat si Kristovo smýšlení. To si nejlépe osvojím tím, že čtu Písmo a v evangeliích a novozákonních knihách toto smýšlení objevuji a přijímám za své – formuji svůj život podle evangelia – tím se dostávám i k postnímu úkonu, kdy jsem schopen zdávat se věcí (jejich hodnocení) podle tohoto světa a přijímat hodnoty evangelia.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
11. ZASTAVENÍ
Ukřižování
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Co všechno je třeba v mém životě ukřižovat, přibít na kříž, obětovat Bohu? Jeden z nejznámějších a nejkrásnějších starozákonních příběhů nám vypráví o Abrahámovi, který jde obětovat Izáka. Již církevní otcové v tomto úryvku vnímali onu paralelu k Ježíšovu ukřižování. Úryvek o obětování Izáka je velmi hluboký, můžeme v něm nalézt mnoho podnětů. V tuto chvíli ale můžeme vyzdvihnout jeden. Abrahám, který má obětovat Izáka, nakonec dospěje k tomu, že obětuje beránka, jehož hlavu zdobí křoví (trnová koruna). Abrahám, který byl Hospodinem vyzván k obětování svého jediného syna, dochází k tomu, že od syna dospěje k beránkovi. V tomto spočívá víra tohoto praotce, že tento krok učiní.
Jméno Izák znamená „smíšek“. Tento Izák je v životě Abraháma nahrazen Beránkem. Je dobré uvažovat o tom, co v našem životě je oním Izákem, oním smíškem, tím, co je vlastně směšné. A je dobré to v našem životě nahradit Beránkem, tím podstatným. Postní doba nám má sloužit k tomu, abychom tuto proměnu udělali. Abychom obětovali Izáky svých životů a nahradili ji Beránkem.
Půst – zkusme v postní době odhalovat, co je Izákem našich životů. Kolem čeho se náš život točí a vlastně je to „smíšek“, je to v konečném důsledku směšným.
Almužna – zkusme se vzdát některých věcí ve prospěch druhých – zvláště těch věcí, po kterých toužím.
Modlitba – pokusme se prohloubit svůj vztah k eucharistii. Pokusme se ji častěji slavit, snažme se, i v tomto roce Národního eucharistického kongresu, přijít na adoraci…
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
12. ZASTAVENÍ
Smrt
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Jaký měla Ježíšova smrt smysl? Kdo to v tu chvíli ocenil. V Lukášově evangeliu byl tím jediným!, kdo to ocenil, kající lotr. Jak častokrát pláčeme nad tím, že naše úsilí nikdo neocení. A protože hodnotíme věci podle toho, jaký nesou efekt (ve smyslu viditelného, okamžité, vztahujícího se ke mně), tak jsme schopni ony věci opouštět. Nebudu to dělat, protože to nikdo neocení. Skutečnosti nemají hodnotu pro to, jak je vnímají druzí, ale proto, že v nich dávám svůj život. S obdivem vzpomínám na všechny maminky, které denně vaří oběd, umývají nádobí, denně uklízejí po dětech rozlité čaje… Obdivuji otce, kteří denně vstávají brzy ráno do práce, třebaže se jim nechce, ale jdou tam kvůli rodině. Obdivuji všechny ty, kdo žijí skromně, aby pomohli jiným. Obdivuji všechny ty, kdo se roky starají o nemocné a lidi upoutané na lůžko – aniž to někdo ocení… A přitom to třeba nikdo neocení, přitom „ztratí“ touto činností svou kariéru, značnou část svého života…
Snad každý z nás se probouzí a klade si otázku, zda to má smysl. Každý z nás se dostává do stavu, kdy by s tím vším nejradši praštil. Každý z nás se konfrontuje s pokušením, že ty věci nějak odflákne… Postní doba nás znovu vede k objevování toho, že není žádná činnost tak malá, aby nerozhodovala o věčnosti. Že žádná činnost není bezvýznamnou, protože ji právě teď nikdo nevnímá, neocení… V postní době jsme znovu pozváni k tomu, abychom si uvědomovali, že naše dennodenní „pobývání“ na kříži, na kterém nikdo neocení, co děláme, má smysl.
Půst – obnovme se předsevzetí dělat věci pořádně, nebýt těmi, kteří některé věci odbývají, jenom proto, že nevidíme výsledky, že nevnímáme, že by nás pro to druzí chválili, obdivovali.
Almužna – úmyslně vyhledávejme almužny, které jsou skutečnou ztrátou, almužny, které nikdo neocení, které nikdo nebude vidět, ale které jsou přesto almužnami, které utváří život.
Modlitba – modlitba je pro nás častokrát vnímána jako ztráta času – mohu dělat něco užitečnějšího. Neexistuje ale lepší „ztráta času“. „Ztrácejme“ úmyslně čas modlitbou.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
13. ZASTAVENÍ
Pieta
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pouštní otcové nám předložili seznam tak zvaných hlavních hříchů. Tito otcové jich rozlišovali osm, protože pýchu dělili na dva hříchy – marná sláva a pýcha. Pýcha pak nestojí na počátku tohoto seznamu, ale na jeho konci. Je velkým nebezpečím člověka, že bude pyšný na to, co se mu během postní doby povedlo. Postní doba nesmí vést k oslavě sebe samotného. Je velkým nebezpečím, že postní úkony budeme vnímat jako dokazování si něco sobě samotnému, dokazování si toho, že něco dokáži. A je nebezpečím, že tímto celé svatopostní úsilí shodím. To, jestli mělo svatopostní úsilí nějaký význam v mém obrácení, se vlastně ukazuje až tehdy, když je po všem, tedy, když je po postní době. Jestliže se po postní době vracíme do zajetých kolejí, pak byla postní doba v jistém slova smyslu (trochu nadneseně) jen honěním vlastního ega. Tak jak bude plynout postní doba, reflektujme stále, do jaké míry dochází skutečně k našemu obrácení a do jaké doby se jedná jen o úsilí vnější – ať se to týká mých vztahů k druhým, nebo mého duchovního života a vztahu s Bohem.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
14. ZASTAVENÍ
Trpělivost
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,
neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Ježíš nebyl vzkříšen hned po své smrti. Tři dny nejistoty, respektive zdání, že Ježíš byl podvodníkem, že všechno, co říkal, byl klam. Velkým nebezpečím, se kterým se musíme konfrontovat, je naše netrpělivost. Chtěli bychom všechno hned, rádi bychom změnili svůj život hned… Čtrnácté zastavení nás ale učí trpělivosti. Je třeba umět i v postní době umět prohrávat. Je třeba i v postní době, v čase našeho snažení, přijímat své porážky. Pokud postavíme svůj půst na pasivní rovině, pak není zas tak těžké obstát (i když i zde mnohdy selháváme). Pokud ho ale postavíme na aktivní rovině, pak je skoro jisté, že se budu muset smířit i se svou prohrou. Já prostě nejsem dokonalý. I já mnohé věci pohřbím, pokazím. Ale přesto je třeba věřit, že to má význam. I má prohra má význam. Ano, teď se jeví jako selhání, teď se jeví jako hřích. Ale v tajemství velikonoc bude toto selhání poraženo, bude proměněno, vzkříšeno. Je třeba umět přijmout svou slabost, svou nedokonalost. Jednou z chorob dnešní doby je to, že neumíme uznávat své hranice, svou slabost, svou nedokonalost. Snažíme se ji všelijakým způsobem maskovat. Svatý Pavel ale říká, že právě tehdy, když jsem sláb, tehdy jsem silný. Postní doba nás skrze tajemství Ježíšovy smrti a jeho vzkříšení učí tomu, že i prohra může být vítězstvím. Je třeba ji jen svěřit Bohu.
Půst – snažme se v postní době objevovat i své limity. Nesoustřeďme se jen na hříchy jako na skutky – vykonaný skutek, který se vztahuje k minulosti, ale soustřeďme se také na hřích jako stav – to je můj limit (a ne vždy se musí jednat o hřích). Snažme se tyto limity neskrývat, ale přijmout je jako součást svého života. Učme se říkat, promiň, učme se odpouštět sami sobě (ne vy smyslu omlouvání si svých nedostatků, ale ve smyslu skutečného milosrdenství).
Almužna – nebuďme těmi, kteří čekají, až druhý za ním přijde s omluvou, ale snažme se druhým vycházet s omluvou sami vstříc. Přijměme jako fakt, že druhým mohu ubližovat, a že druzí budou přirozeně ubližovat mě (i když to většinou není úmyslné).
Modlitba – vezměme si nějaký životopis světce a podívejme se na to, jakým způsobem on přistupoval ke svým limitům, nedostatkům. Že se mnohdy podivuhodné věci děly právě skrze tyto jeho limity.
Ukřižovaný Ježíši,
smiluj se nad námi.
 |
 |
 |